Ekonom zmiňuje případ největšího islandského exportéra, který na konci dubna podal stížnost na vedení islandské centrální banky s tím, že neplní své povinnosti. Má jít o další díl dlouhé ságy, která začala ve chvíli, kdy došlo k omezení toku kapitálu a tento nástroj začala spravovat centrální banka. Danielsson podotýká, že každá regulace s sebou nese určité kroky, které někdo bude považovat za chyby a případné spory rozhodne soud. Nicméně v tomto případě je situace výjimečná, protože hovoříme o centrální bance a její pověsti.

Omezení toku kapitálu bylo zavedeno po krizi roku 2008, centrální banka mimo jiné dohlížela na jeho dodržování a pokud to bylo nutné, vynucovala sankce. V roce 2012 došla k závěru, že onen největší exportér, společnost Samherji, omezení porušil. Došlo k policejní razii v ředitelství firmy a celý případ byl intenzivně pokrýván médii. Státní žalobci ale nakonec celý případ odložili. Centrální banka ovšem i tak firmě uložila pokutu, ta se proti ní však odvolala. 

Na konci minulého roku se vrchní soud postavil na stranu společnosti a na počátku letošního roku ombudsman kritizoval centrální banku za to, jak k celé věci přistoupila. Podle jeho názoru se nedržela relevantního zákona a tázal se, zda centrální banka sama neinformovala média o tom, že bude podniknuta razie ve společnosti. Samherji požaduje od banky omluvu a pokrytí nákladů souvisejících se sporem. To banku staví do těžké situace, protože pokud svou chybu uzná, bude poškozena její reputace. Jestliže tak neučiní, bude spor pokračovat dál. 

Ekonom se domnívá, že kdyby měla kontrolu toku kapitálu na starosti jiná instituce, mohlo by vše dopadnout podobně. Nicméně je tu jeden podstatný rozdíl, a tím je nezávislost centrální banky. Její rozhodnutí totiž musí být bráno jako „alternativní pohled na svět, který se liší od pohledu soudů a vlády a není mu podřízen tak, jak by tomu bylo u jiné instituce“. Tato nezávislost s sebou nese konflikty podobně, jako vznikají konflikty mezi jednotlivými státy. U monetární politiky jde o běžný jev, ale v jiných případech je těžké dosáhnout rovnováhy. Nezávislost banky totiž může vést například k její aroganci či menší efektivitě v rozhodování. 

Základem nezávislosti centrálních bank je názor, že nezávislost zvyšuje důvěryhodnost kroků centrálních bank, protože je neovlivňují politici. Tyto instituce tak mají nezávislost mnohem vyšší než jiné organizace, přitom se musí řídit zájmem veřejnosti. Pro monetární politiku jde o vhodné nastavení, protože se sice jedná o oblast složitou, ale konečný cíl je jednoduchý (cenová stabilita) a nástroje k němu vedoucí obvykle také. A monetární politika dopadá rovněž rovnoměrně na celou společnost. U konkrétní regulace je ovšem situace značně rozdílná.

Riziko ztráty důvěryhodnosti tak podle ekonoma roste s tím, jak rostou pravomoci a záběr centrální banky. V konečném důsledku tak mohou být její regulační rozhodnutí méně efektivní a banka může být váhavější ve svých rozhodnutích a krocích. Při každém větším konfliktu pak hrozí vážné poškození její nezávislosti a „regulační paralýza“. 

Zdroj: VoxEU