Vědci zkoumali více než 4 miliony obchodů mezi lety 2000 a 2016 na 783 portfoliích a zjistili, že výběrčí akcií skutečně prokázali své znalosti a schopnosti při nákupu. Ale prodej stál institucionální investory až 100 bazických bodů, neboli 1 procentní bod, ročních výnosů v porovnání se strategií náhodných prodejů pozic bez jakýchkoliv znalostí, uvádí studie Selling Fast and Buying Slow. Výzkum dochází k závěru, že jeden z možných důvodů tohoto rozporu byla „asymetrická alokace kognitivních zdrojů“. V překladu: investoři tráví více času analýzou toho, co koupit, než co prodat.

Opice s šipkami by měly nad manažery fondů jednu velkou výhodu, když jde o prodej. Zvířata by se emočně nenavázala na danou akcii ve svém portfoliu. Někteří profesionální investoři vědí, že je jejich chování takto ovlivněno a dělají kroky k jeho nápravě. A jejich metody mohou být pěkně komplikované.

V newyorském Edgewood Management přesouvají primární pokrytí držených akcií od původního portfolio manažera k jinému členu investiční komise, pokud dojde k naplnění kritérií, jako jsou dva po sobě jdoucí kvartály nedostatečných zisků. V kalifornském Sierra Mutual Funds radí ředitel investic Terri Spath manažerům portfolií, aby zaváděli tzv. „trailing stops“, což jsou trvalé příkazy prodat jakoukoliv akcii, která klesá o určité procento. Jerry Dodson, zakladatel a předseda sanfranciského Parnassus Investments, říká, že se snaží určit hodnotu každé akcie a pak akcii koupí, když klesne na 67 % této hodnoty, a prodá ji, když dosáhne 100 %.

Dodson má poslední dobou dobré výsledky – jeho Parnassus Endeavor Fund za 4,1 miliardy dolarů si za posledních 5 let vedl lépe než 91 % podobných fondů – ale je těžké zjistit, nakolik tomu vděčí své strategii prodeje. Rozhodnutí prodat nejsou podle Michaela Ervoliniho, výkonného ředitele Cabot Investment Technology, výrobce softwaru na analýzu akciových portfolií, obecně moc dobře prostudována, zejména investory samotnými. Jeho firma pečlivě zkoumala investice za skoro 3 biliony dolarů a zjistila, že třetina portfolií vykazuje efekt vlastnictví, neboli tendenci držet získané akcie příliš dlouho poté, co přestanou vydělávat. Výsledky jeho práce tak odpovídají výše zmíněnému výzkumu. Tvrdí, že „manažeři vědí více a jsou lepší v kupování a vědí méně a nejsou tak dobří v prodávání“.

„Způsob jakým se lidé učí prodávat je z velké části od lidí, se kterými pracovali jako mladí – není kalibrovaný,“ říká Evrolini. „Je buď folklórní, nebo heuristický“, tedy založený na metodě pokus – omyl. Jedním z klientů Cabotu je Polen Capital, který získal úspěch díky tomu, že neprodává příliš často. Vede růstový fond s koncentrovaným portfoliem pouze asi 20 firem. Podle ředitele investic Daniela Davidowitze vlastnila portfolia vedená touto strategií za 30 let pouze asi 120 akciových titulů. Tento fond v hodnotě 2,8 miliard dolarů si vedl lépe než 99 % podobných fondů za posledních 5 let.

Davidowitz říká, že se obává, že analýza obchodování jeho firmy zjistí, že drželi akcie příliš dlouho. A skutečně zjistila, že jejich rozhodnutí prodat byla protahována, což stálo Polen asi 22 bazických bodů ročně za deset let do roku 2017, i když se v posledních 5 letech jejich rozhodnutí zlepšila, čímž přispěla k čistému zisku 32 bazických bodů ročně. „Co nám řekli je, že většina našeho dobrého výkonu přichází v prvních třech nebo čtyřech letech držení pozice a pak už je to mnohem více smíšené,“ řekl Davidowitz. „Takže nám říkají, že když držíte delší dobu, zejména když jde o společnosti, které si vedly dobře, abyste byli mnohem přísnější v přehodnocování investičních rozhodnutí.“

Zdroj: Bloomberg