Za prvé, konsenzus není, žijeme na dluh: V první řadě se zdá, že často nepanuje žádný rozšířený konsenzus nad tím, co všechno by si společnost měla sama pro sebe „necyklicky“ zajišťovat přes stát/vládní sektor s tím, že si to bude vše také průběžně platit. Tedy že nebude hromadit „necyklické“, strukturálně dané dluhy. Tato část fiskální reality, kdy trendově přes vládu spotřebováváme více, než si zaplatíme, je často skutečným životem na dluh (i když to také v konečném důsledku není pravda – viz níže).

Za druhé, úspory jako statek: K výše uvedené situaci pramenící z čisté nezodpovědnosti ale musíme přidat ještě jednu, která již tak černobílá není. Pokusím se jí krátce vysvětlit: Úspory soukromého sektoru se zejména ve spotřebou saturovaných ekonomikách mohou stát jakýmsi statkem – cílem, a ne prostředkem k dosažení něčeho. Pak jsme v situaci, kdy převis úspor soukromého sektoru není cyklického rázu (není vyvolán například přechodným zhoršením sentimentu), ale je chronický.

Pokud zde jako řešení nasazujeme například kreativní destrukce, je to jako když odmítáme kropit jahody s tím, že mezi nimi je nějaký plevel. Jedinou zbývající alternativou je to, že stát i zde úspory přemění ve výdaje a příjmy jiných a udrží zdroje v ekonomice využité. Jelikož jde ale o stav chronický, růst jeho dluhů je také chronický. Pokud by stát takto nereagoval, dojde k růstu nezaměstnanosti a zhoršení výkonu ekonomiky, což může v tom nejhorším případě ještě více motivovat společnost ke snaze spořit.

Jde o hypotetický příklad? Obávám se, že ne. Konec konců jde v principu o popis tolik diskutované možnosti „dlouhodobé stagnace“ a země jako Japonsko popsanou dynamiku nepříjemně připomínají. Skeptik namítne, že neustálý růst dluhů stejně jednou vyvolá krizi (nebo si vše hodně zjednoduší a tezi odmítne na základě Richardiánské ekvivalence). Každopádně v principu tu hovoříme o tom, že buď mohou vládní dluhy v tomto prostředí chronického převisu soukromých úspor (a jen tady) růst bez omezení. Nebo se jednou ukáže, že tyto úspory žádnými úsporami nebyly: Stát dluhy nesplatí (přijde default), nebo splatí, ale pouze díky tomu, že vezme lidem peníze z kapes číslo jedna a vrátí jim je do kapsy číslo dvě. Čisté náklady tohoto procesu by pak musely být poměřeny k bohatství, které bylo vytvořeno díky předchozí recyklaci úspor vládou. A to je stále ještě hodně jednoduše řečeno.

Za třetí, cyklická (ne)zodpovědnost: Jak se blížíme ideálu ohledně onoho cyklického vyhlazování ekonomiky? Asi stejně jako v bodě prvním - cyklicky nezodpovědné chování vlády se projevuje zejména neochotou šetřit v době boomu. Ale někdy naopak neochotou stimulovat v době, kdy pro to je prostor i potřeba. Někdy se tvrdí, že deficity jsou namístě i během boomu, a to v případě, když se investuje do produktivních aktiv. Což je v principu pravda, ale hranice mezi „produktivními investicemi“ a přemýšlením ve stylu „zdroje vždycky jsou a dluhy se nemusí splácet“ bývá někdy hodně tenká. Příkladem fiskální mizérie, který jednou vejde do učebnic, je současný vývoj v USA: Rozpočtoví (a mimochodem i monetární) ultrajestřábi se po prezidentským volbách zázrakem houfně změnili v hrdličky. Přitom jestli někdy byl namístě jestřábější pohled na věc, tak je to právě nyní.

Řešení: Popsat tristní situaci je jedna věc, navrhnout řešení druhá. Já žádné objevné nemám. Teoreticky nejslibnější se mi jeví nějaká forma fiskální rady složené z nezávislých odborníků. Či možná lépe nějaká fiskální obdoba centrální banky. Ta by měla na starosti otázku fiskální proticyklické politiky, zbytek rozpočtu by musel být vyrovnaný a bylo by na politicích/společnosti, jak by si navolila výši služeb s tím, že za ně bude platit ihned. Což je v současné době a situaci eko-fikce. Jaká je ochota politiků jít tímto směrem. Povětšinou malá (fiskální pravidla eurozóny je kapitola sama o sobě, protože se snaží napravit nenapravitelné).

Dnes často opěvovaná referenda podobná složitá témata vyřeší také jen těžko. Jsou totiž neformulovatelná do relativně krátkých otázek s odpovědí +/-. Dám velmi jednoduchý příklad ve formě následující otázky: Je na úrovni celé ekonomiky lepší spořit, nebo dělat dluhy? Pokud čtenář „zodpovědně“ odpověděl, že správně je „a“, tak možná zapomněl na prostý fakt: Nejde spořit bez toho, aby nevznikl dluh (něčí pohledávka je zároveň něčím závazkem). Pokud tedy řekneme, že všichni žijeme na dluh, fakticky tím zároveň říkáme, že žijeme na úspory. A ta otázka, respektive celý koncept na této úrovni vůbec nedává smysl. Takže kdyby se třeba celý zbytek světa řídil doporučeními Německa, v podstatě by donutil Německo je porušovat (všichni nemohou spořit, exportovat...). Ale to již je z jiného soudku jménem „neberte nám naše dogmata“.

Autor: Jiří Soustružník