Artus tvrdí, že pokud by došlo k nečekaně prudkému růstu sazeb ve vyspělých zemích, mohlo by to v nich vyvolat krizi veřejného dluhu. K takovému růstu by mohlo například dojít kvůli vyšším inflačním tlakům a výsledkem by byl rostoucí tlak na vládní rozpočty. Natixis v této souvislosti poukazuje na vývoj celkového vládního zadlužení v zemích OECD (v grafu vidíme i srovnání s poměrem dluhů domácností a firemního sektoru k HDP). Míra vládního zadlužení rostla prudce po roce 2012 a stabilizovala se až po roce 2011:

Čína nyní podle Natixisu používá finanční represi charakterizovanou velmi nízkými sazbami kombinovanými s kontrolou toku kapitálu ze země. Pokud by tato kontrola byla uvolněna, nastal by úprk kapitálu do zahraničí a jeho nedostatek by tlačil nahoru domácí sazby. Jelikož výše celkového zadlužení se v Číně nachází velmi vysoko (viz druhý graf), takový scénář by mohl vést k finanční krizi.

Odliv kapitálu je pak podle Artuse hrozbou i pro řadu dalších rozvíjejících se zemí, které trpí strukturálními vnějšími deficity, a proto potřebují finance ze zahraničí. V případě růstu averze k riziku a nejistoty by se mohla roztočit spirála odlivu peněz z těchto zemí, oslabování měnového kurzu, růstu inflace a sazeb. Tato spirála by nakonec mohla skončit vážnými problémy v ekonomice a finančním systému.

 

Problémy by mohlo vyvolat i to, kdyby dolar ztratil svou výjimečnou pozici ve světové ekonomice, přestal fungovat jako rezervní měna a Spojené státy by následně byly donuceny k eliminaci svých vnějších deficitů. V neposlední řadě pak současný vývoj v Itálii ukazuje, že trhy jsou stále citlivé ve vztahu k periferii eurozóny, a zejména v oblasti vládních financí. Pokud dospěly k závěru, že ty jsou v některé z těchto zemí neudržitelné, je zaděláno na vážnější problémy.

 

Zdroj: Natixis

Autor: Redakce, Patria.cz