Celkové dluhové břemeno Číny, počítaje státní i soukromý dluh, se odhaduje na zhruba trojnásobek velikosti čínské ekonomiky. Pro představu, hrubý domácí produkt Číny nyní dosahuje zhruba 12 bilionů USD a HDP Spojených států zhruba 18 bilionů USD. Aktiva, která spravují banky v té které zemi, jsou ale v nepoměru.

Analýza šesti desítek největších bank světa ukazuje, že největší banky v Číně spravují aktiva za 22 bilionů USD, zatímco ty velké americké jenom za 10 bilionů USD, tvrdí Nairu.

Čínská vláda se snaží dotlačit bankovní společnosti k tomu, aby se lépe staraly o své finanční zdraví a pokusily snížit dluhové břímě. Většinu dluhu, o kterém je řeč, ale spolykal trh s nemovitostmi. To je v Číně vzhledem k příjmům neuvěřitelně drahé: náklady na pořízení nemovitosti jsou na astronomickém 37násobku disponibilního příjmu. Vlastní bydlení je ale i tak pro Číňany nezbytností a v zásadě pravidlem: Majitelé bydlí v 90 % všech domů a bytů, které jsou v dané oblasti k obývaní. U čínských mileniálů to je 70 % - více než dvojnásobek světového průměru.

Vysvětlení může být různé. Na jedné straně tu je očekávání, že čínští mladíci už před svatbou bydlí ve svém. Kdo to nestihá, má to těžší na čínském sňatkovém trhu, na kterém nelze ani zdaleka mluvit o vyváženém zastoupení pohlaví. Mladých mužů je v Číně o 30 milionů více než žen.

Další důvody mohou mít co dělat s překážkami a regulacemi v ekonomice. Hrubá míra úspor čínských domácností se pohybuje téměř na trojnásobku té americké. Kvůli kapitálovým kontrolám ale Číňané v zahraniční investovat nemohou a domácímu akciovému trhu moc nevěří. Skoro vše tudíž cpou do realit. Ty podle některých odhadů tvoří až 30 % čínského HDP a 50 % zbývajícího čínského dluhu.

Podle výpočtů společnosti Nairu mohou být čínské nemovitosti nadhodnocené o 70 %. Aby si čínský mladík mohl pořídit vlastní bydlení, musí se dost zadlužit. V Pekingu stojí typický byt zhruba 679 000 USD a úrokové sazby hypotečních úvěrů dosahují přibližně 5 %. S 30letou hypotékou to znamená měsíční splátku 3650 USD. Průměrný měsíční příjem v čínské metropoli přitom podle čísel z loňského června nedosahuje ani 1500 USD. Odtud možná pojem fángnú – ??,otrok hypotéky – pro ty, kterým více než 70 % disponibilního příjmu spolykají reality.

(Pro srovnání, průměrná cena nového bytu v Praze se podle červencových informací developerské společnosti Ekospol pohybuje kolem 6,7 milionu Kč. Průměrná úroková sazba u hypoték v Česku v červnu klesla, podle dat Fincentra Hypoindexu se dostala na 2,49 procenta.)

Radostná není ani situace u bankovních vkladů, které jsou úročeny 3 %. Čínští střadatelé, kteří do nemovitostí nalili více než 70 % svého jmění, vlastní v mnoha případech dům nebo byt na bydlení a několik dalších nemovitostí jako investici, které ale leží ladem. Zámožní Číňané se mezitím překotně snaží pořídit si investiční byt nebo jinou nemovitost v zahraničí, ať už to jsou Spojené státy, Austrálie nebo Kanada.

Peking se pokusil domácím spekulativním nákupům zamezit a nákupy realit regulovat. Ceny však mívají sklon posouvat se za těchto okolností stále nahoru, jak se “investoři” před platností nových pravidel snaží urvat co nejlepší nabídku.

Bublina nemůže trvat donekonečna. A je tu ještě jeden problém. Tam, kde je bohatství rozděleno mezi hmotná aktiva (nelikvidní jako reality) a finanční aktiva (likvidní, například akcie nebo dluhopisy), bude jedno z nich často fungovat jako kolaterál, když se to druhé zhroutí. V Číně, kde je diverzifikace bohatství možná nejmenší z velkých zemí, by v případě hospodářského šoku nemusel být na dohled žádný jiný zdroj likvidity.