Možnost snížení inflačního cíle Draghi vyloučil (tento krok by umožnil lehčí dosažení daného cíle). Pokud by totiž ke snížení došlo, klesla by i inflační očekávání a následně by vzrostly reálné sazby. Ale co možnost zvýšení inflačního cíle, které by bránilo tomu, abychom se znuvu přiblížili nulovým sazbám? Podle Draghiho by neměl ani takový krok smysl, protože když ECB není schopna dosáhnout cíle ve výši 2 %, o to méně schopná by byla při dosažení vyššího inflačního cíle. 

Draghiho komentáře ukazují, jak velké problémy mají v současné době centrální banky v komunikaci týkající se jejich politiky a cílů. Je dokonce možné, že právě tyto problémy s komunikací snižují efektivitu jejich politiky. Draghi konkrétně zapomíná, že současný cíl ECB je asymetrický. ECB totiž za svůj cíl považuje dosažení inflaceblížící se 2 %, ovšem 2 % by překročit neměla. To znamená, že pokud inflace klesne pod tuto hranici, je to v podstatě v pořádku, ovšem její překročení není přijatelné. Možná, že tato asymetrie je pravou příčinou toho, že ECB není schopna svého cíle dosáhnout.

Draghi ve svém posledním projevu také uvedl, že snížení inflace je vždy jednoduché, ovšem její zvýšení je kvůli sazbám blížícím se nule složité. To ale považuji za velmi silný argument pro zvýšení inflačních cílů. Draghi to tak nevidí, ale to nám pouze říká, jak moc velkou averzi má ECB k vyšší inflaci. Pokud by skutečně došlo ke zvýšení inflačních cílů, posunula by se i inflační očekávání a to by samo o sobě pomohlo inflaci zvýšit. Její zvýšení tak může být složitější, ale není neproveditelné. 

Když tedy Draghi hovoří o tom, že je snazší inflaci snížit, než ji zvýšit, možná si neuvědomuje, že tato asymetrie souvisí s tím, jak moc je asymetrický samotný pohled ECB na nižší a vyšší inflaci. Tento pohled lze přitom jasně rozpoznat v projevech zástupců ECB. Olivier Blanchard kvůli pokrizovému vývoji navrhuje řadu změn v tom, jak se na univerzitách vyučuje makroekonomická teorie. Já bych do nich zařadil i nový pohled na politiku centrálních bank a její výsledky, uzavírá své zamyšlení Fatás.

Tématu asymetrie monetární politiky se věnuje i bývalý centrální bankéř a ekonom z USA Narayana Kocherlakota. Ten poukazuje na to, že Fed také slibuje dosažení inflačního cíle ve výši 2 %. Tyto sliby ale zůstávají dlouhodobě nenaplněny. Podle některých názorů ale Fed pro jejich dosažení učinil vše, co mohl. Pravda je ovšem taková, že Fed během posledních tří let svou monetární politiku záměrně utahoval. V současné době se to projevuje například tím, že Janet Yellenová utvrzuje trhy v názoru, že sazby budou nadále normalizovány. 

Střadatelé, bankéři a řada politiků s normalizací sazeb souhlasí. Chtějí „normální“, tedy vyšší sazby. Fed ale slíbil, že se bude zaměřovat na to, jak si vede ekonomika, to znamená zejména inflace. Hlasům volajícím po normalizaci by pozornost věnovat neměl. Jestliže tento svůj slib poruší, klesne i důvěra v jeho ochotu držet své další sliby. Tento pokles je už nyní patrný v cenách vládních dluhopisů, jejichž vývoj naznačuje, že investoři snižují svá dlouhodobá inflační očekávání. 

Podle některých názorů dochází na trhu vládních dluhopisů pouze ke snížení inflačnírizikové prémie. Ovšem i tento vývoj by měl být pro Fed varováním. I ten totiž ukazuje na pochyby investorů týkající se ochoty Fedu zvyšovat inflaci. A tyto pochyby nejsou v současné době překvapením, protože Fed se namísto dosažení svého inflačního cíle zaměřuje na samotnou normalizaci sazeb. Tato neochota sledovat své hlavní cíle pak pravděpodobně dopadne na ekonomiku ve chvíli, kdy přijde další recese, tvrdí Kocherlakota.

Zdroj: Bloomberg, blog Antonia Fatáse