Need for speed: China crash

1850x přečteno

Čína se nachází v choulostivé situaci prudkého přidávání plynu a brždění na hraně ovladatelnosti. I malá nevyváženost či smyk může mít katastrofické následky s mezinárodním dopadem.

Ne, není řeč o automobilových závodech, ale o ekonomické závislosti na levných penězích a vysokých cílech vládních představitelů. Rizika spojená se špatně nastaveným růstovým cílem jsou možnou předehrou k dalšímu kreditnímu kolapsu.

Od převzetí moci v minulém roce zastává nové vedení v Pekingu politiku favorizování kvalitního ekonomického růstu před jinými druhy ekonomických a politických expanzí. President Xi Jinping a premiér Li Keqiang dokonce ve svých proslovech pravidelně zdůrazňují důležitost snižování Čínské závislosti na levných penězích, na vládních subvencích a dotacích. Mezi cíle vlády se rovněž začíná řadit kvalita života obyvatel a ochrana životního prostředí.

Když však dojde na lámání chleba, jako třeba při prvním významném rozhodnutí kongresu nové vlády v minulém týdnu, realita rozhodnutí je od politických proklamací rozdílná.

Vláda ohlásila cíl hospodářského růstu na 7,5% na rok 2014. Je to sice stejný cíl jako v minulém roce, kdy reálný růst dosáhl 7,7% HDP, přesto se jedná o přežitek dob minulých. V posledním desetiletí ekonomika předbíhala očekávání boostována levnými penězi. Při přehřátí, o kterém se v souvislosti s Čínou už delší dobu mluví, by byl cíl pod 7% rozumným ubíráním plynu k dlouhodobě udržitelnému růstu. Peking se však nechce vzdát své pověsti, aby se mohl nadále pyšnit pro většinu zemí nedosažitelným růstem HDP.

Problémem je, že od začátku tohoto roku se objevují významné známky slabosti. Výrobní sektor poklesl v únoru podle indexu HSBC pod 7 měsíční minimum a export rovněž zažívá kontrakci. Investoři jsou u Číny naladění na dlouhodobě růstové predikce a zvykli si, že všechny problémy se na čínském území se řeší doléváním likvidity a případnými bailouty státních podniků, případně majetkovým vstupem státu do podniků soukromých.

Velké státní podniky jsou však na dopování likviditou závislé a regionální vlády nedokáží splácet výši dluhů, která je tíží. Státní dluh se v posledních pěti letech téměř zdvojnásobil – ze 130% vzrostl na současnou hodnotu přes 210% národního přijmu. Co víc, Čína využívá velkou část výdajů veřejných financí na umělé udržování zaměstnanosti, čímž se snaží bránit nárůstu masových sociálních nepokojů vznikajících hlavně v oblastech etnicky a kulturně s Pekingem nejednotných. Miliony obyvatel jsou dotovány také při přesunu z venkova do měst a při plnění dalších cílů centrálního plánování.

Z těchto důvodů by bylo rozumné zastavit honbu za “ekonomickým růstem pro ekonomický růst” a snížit stimulování výkonu ekonomiky na minimum. Plány strany se však musí plnit i přes riziko kolapsu a krize.

Proto chce-li Čína přežít v dobrém stavu, její ekonomika musí v nejbližších letech podstoupit nebezpečné balancování mezi jemným bržděním přehřáté ekonomiky a mezi plněním vysokých výkonnostních cílů. S tím souvisí postupný nástup na odvykací kúru od neomezených zdrojů ke změně investičních cílů pro dlouhodobě udržitelný rozvoj.

Čím později proces začne, tím míň defaultů velkých podniků  Čina zažije. Začalo to už tenhle týden pádem Shanghai Chaori Solar, největším výrobcem solárních panelů v Číně, což mnozí pozorovatelé srovnávají s krachem Lehman Brothers.